.
Přišel jako letní vítr, jako velká bouře z nenadání. Setmělo se. Trvalo dlouho, než vysvitlo slunce. Jakmile mě objala jeho teplá zář a jeho ramena, měla jsem pocit, že je to na věky věků krb mého života.
Zrodilo se něco nepopsatelně dokonalého. Byl to nový život v nás, a z nás. Nosila jsem jej jako poklad, který znamená to největší dobro pro celý svět. V tom se kumulovala energie mezi námi. Přišel výbuch. Uhasil slunce a zahalil vše ČERNOU MASTNOU SAZÍ. Saze, ačkoli jsme je drhly, nechávali čím dál černější povrch a čmouhy. Ale život uvnitř, poklad světa se zachoval.
Nepopsatelná zář toho když svět spatřil tu radost zakryla veškerý prach a černotu. Zář zaslepila všechno kolem. Černota však pomalu zamazávala zbytky důvěry v lepší svět i v lepší dnes. Když poklad ulehal ke spánku saze svítili. Najednou jich byl plný vzduch a zbylo jen udusit se. A tak jediným možným zachováním rovnováhy a nenechat ten poklad rozkrást, znamenalo chytit jej pevně a z posledních plných sil utíkat. Běžet a zadržet dech! Nedýchat a jít. Zastavit se nebyl čas.
Voda pomalu odplavila černotu a hladina zůstala klidná. Jemné vlny zpívají ukolébavky a houpou náručím. Vše bylo konečně tak klidné a laskavé. Pohlazení místo rány pod pás. Vánek místo vichřice. Ale o rovnováhu je třeba neustále pečovat. Není samozřejmá. Je nádherná a stojí za to pro ni jít. A v tom nás čeká splavit vodopád a zvládnout peřeje!
Vše je přece možné šeptá světlo, které na nás dohlíží ze shora a provází nás tmou. Saze jsou usazené hluboko na dně tůně. Vodopád je všechny rozčeří. Voda je odplaví, dno se vyčistí, a tůň zůstane čistá. Vrátí se vlnky které houpou náručím k ukolébavce….
Pokud má být čistá voda, musí být vyčištěná nádoba… pokud se máme někde posunout a něco změnit vždy je třeba jít do určité hloubky pod povrch. Hledat příčinu. Je to jako se zdravím. Je jednoduší vzít si prášek od bolesti než zjišťovat odkud bolest pramení a dlouhodobě pečovat o to aby odezněla. Vždy je to naše rozhodnutí kolik si necháme vzít a kolik si naopak vezmeme dál.