.
Pro všechny rodiče, kteří se ocitli v situaci muset vydat rozsudek.
Právě jsem dopsala žádost o svěření do péče a napadlo mě, zveřejnit pro rodiče tento článek.
Proč?
Když to vezmu od začátku, celý můj život jsem si přála mít jediné: úplnou rodinu a to nejhezčí a nejpevnější zázemí pro své dítě. V hlavě jsem nosila tu idylku. Sama jsem ji jako dítě dlouho hledala. To své miminko, jež přivedu na svět, jsem toho nezdaru chtěla ušetřit. Na stranu druhou, své dětství bych nikdy za nic nevyměnila.
Vraťme se v čase tady a teď. Trochu mě šokovali reakce na úřadech, slova paní, od které jsem dostala formulář, a nebylo mi z toho vůbec dobře. Po několika dnech jsem se odhodlala postavit se tomu všemu ÚŘEDNĚ čelem a rozsudek dokončit.
ROZSUDEK:
To je přesně TO, co mi tolik vadí. Necítím totiž ani nejmenší právo dělat rozsudek života ani mého vlastního dítěte, ani otce mého dítěte. Zbortila se mi veškerá vize a ještě bych to měla soudit?
Soudit mohu pouze sama sebe.
Tak jako každý člověk by měl soudit pouze sebe sám. Podle mě na konci života ten Bůh, který mě bude soudit, není nikdo jiný, jen já sama.
Takže oukej, už jsem přesně tam, kde mi něco nevyšlo. Ale zase jsem ten jediný člověk, který s tím může něco udělat. A tak sebrala jsem odvahu a dělám. Nic není tak hrozné, když tím projdete skrz. Tak hrozně zle to vypadá jen na začátku. Ve chvíli, kdy se rozhodujete, jestli vstoupit, to někdy vypadá nemožné zvládnout. Často soudíme všechny okolo, jen sebe ne.
Pro mne je to hodně srovnatelné s velkým zážitkem, kdy jsem přešla přes ostré střepy bez jediného pořezání. Když jsem rozbíjela láhev a viděla střepy ležet před sebou, zdálo se mi nemožné, že by mi nohama neprojeli skrz. Získat odhodlání se na ně vůbec postavit, a ještě po nich dál jít…chtělo to sáhnout si někde dovnitř. Někde hluboko uvnitř sebrat odvahu a pokoru k životu samému. Vykročit tomu vstříc s vědomím – ZVLÁDNU TO.
Teď důvěřuji v proces. Věřím tomu, že jsme se všichni tři měli něco naučit a může nám to více dát, než vzít. Dlouho mi to přišlo pouze tak, že jsem zklamala své dítě, sebe, rodinu, i muže. Že jsem nedokázala být dost dobrou ženou pro to, aby stálo za to mít se mnou dítě a vychovávat ho jak nejlépe dokážeme. Dnes už vím, že je to úplně jinak.
Přestat hledat viníka.. musela tam tehdy být láska nebo alespoň touha. Nikdy se nic neděje náhodou a dítě si nás jako rodiče vybralo. Jít dál jak nejlépe je to možné. Stát vzpřímeně a vydat se dál dobrodružství vstříc. Vše co se nám v životě děje můžeme ovlivnit a nikdy není pozdě na změnu. Každý nový den můžeme začít znova. Dokud žijeme, dostali jsme obrovskou šanci a já říkám využij toho!
Odpustit, přijmout a postoupit dál. S láskou v srdci jde zvládnout víc, než s křivdou. Misky vah se vyváží.
Děkuji děkuji děkuji za ten dar.